Výprava do pravěku
Na rozdíl od naší první výpravy nám tentokrát počasí přálo jen do odpoledne, konec výpravy jsme ale i přes déšť statečně vydrželi.
Sešli jsme se v sobotu ráno na nádraží, odkud nás vlak (přestrojený za stroj času) odvezl do pravěku. Takže jsme spolu s našimi pravěkými průvodkyněmi (paní učitelce dnes pomáhala její dcera Kačka) na Jarově vystupovali do starší doby kamenné. Rozdělili jsme se dvou tlup, mysleli jsme na to, aby v každé byli jak lovci, tak ochránkyně rodinného krbu :-).
Kolem řeky Vltavy jsme došli až k ústí Lhoteckého potoka, který protéká Károvským údolím. Tam nás čekal první úkol - prokázat postřeh pravěkého lovce, který zodpovědně zkoumá své okolí, aby nebyl nikým a ničím překvapen. Byli jsme dost schopní, věděli jsme odpovědi skoro na všechny otázky, které nám paní učitelka kladla. Za to jsme získali zásobu několika pravých pazourků. Některé byly dobře oštípané s ostrými hranami, jiné jich měly méně. Prošli jsme osadou a jakmile jsme se ocitli v lese, pustili jsme se do prvního kola výroby zbraní, konkrétně oštěpů. Protože jsme byli ve starší době kamenné, neměli jsme k dispozici nic jiného, než co okolní příroda dala. A toho bylo dost málo. Statečně jsme se oháněli pazourky, vzniklo pár poměrně ostrých špiček na klaccích, které sice měly k oštěpům daleko, ale my jsme na ně byli hrdí. Pochopili jsme, že kdo uměl v pravěku dobře štípat pazourek, byl celou tlupou oceňován jako velký mistr. My jsme neodštípli vůbec nic.
Zatímco jsme pilně pracovali a drancovali okolní stráně, vypravila se Kačka na průzkum, při kterém objevila stopy pravěkého zajíce. Pustili jsme se za ním, střídali jsme se ve stopování, ale když jsme ho konečně našli, zjistili jsme, že už to byly asi stopy dost staré, protože ze zajíce zbyla jen kostra, lebka. Nedalo se nic dělat, stále jsme byli bez úlovku. Ještě že jsme se zásobili doma a maminky s tatínky nás vybavily dostatečnou potravní zásobou. Došli jsme do údolí, kde se naše trasa měla odklonit od potoka, najedli se a zkusili ještě vylepšit své oštěpy. To bylo potřeba, protože zakrátko byly objeveny stopy pravěkého jelena (že by zase Kačka?). I toho se nám podařilo vystopovat, ale s lovem jsme úspěšní nebyli. Mohli jsme vystřílet všechny oštěpy, ale pouze dvěma z nás se podařilo jelena (nafouknuté balónky) dotknout, ale nikomu zastřelit (propíchnout balónek).
Při dalším putování jsme pátrali po mamutech, které jsme představovali my sami. Jeden z nás představoval vždy lovce a jakmile vykřikl "mamut", začala paní učitelka odpočítávat od deseti k nule a my ostatní jsme se jako mamuti museli před lovcem důkladně schovat. Koho pak lovec uviděl a jmenoval (to bylo docela těžké, protože vybavit si, kdo má jak barevnou bundu, čepici nebo batoh bylo dost obtížné), ten musel úkryt opustit a byl uloven. Vystřídala se nás v roli lovců polovina, když se přiblížila změna podnebí a starší dobu kamennou vystřídala mladší doba kamenná.
ěli jsme časový skluz, tak jsme jí museli proběhnout rychle, ale zvládli jsme alespoň najít pár stop posledního mamuta. Kromě toho jsme opět posvačili (ze zásob) a prohlédli si ceduli naučné stezky, která je zde poměrně nově vybudovaná (tady malá odbočka - vřele doporučuji pro rodinný výlet návštěvu Regionálního informačního centra v Dolních Břežanech - www.ric-dolnibrezany.cz) keltská naučná stezka. Protože už jsme se blížili do doby kovů a k oppidu, museli jsme si cestou obstarávat materiál na přípravu a udržování ohně. Každá tlupa dostala přidělené jedno ohniště a měla za úkol připravit si tolik dříví, které by jí vystačilo na udržování ohně po dobu 30 minut. Jedna tlupa na to šla chytře, našla si starší kládu břízy a začala z ní intenzivně olupovat kůru. Sběr klacků probíhal v obou tlupách, v jedné ovšem ve znamení výrazných neshod. V okamžiku, kdy byla tlupa připravena, mohla získat sirky (i když ty moc keltské nebyly). Jejich počet byl však omezen počtem zbývajících "životů" v tlupě (o ty jsme totiž průběžně přicházeli, pokud jsme svým chováním ohrožovali celou výpravu). Takže v jednom případě to byly sirky 4, v druhém 8. Díky silnému větru, který jako naschvál začal při našem příchodu na oppidum foukat, se nám to ale nikomu nepovedlo. Měli jsme ale velké štěstí, že Kačce u třetího ohniště ano, takže jsme vzali všechny své zásoby dříví a přesunuli se ke zdroji tepla a sucha. Začalo totiž poprchávat a v průběhu následující hodiny se poprchávání změnilo v déšť. Nebyl sice nijak prudký, zato vytrvalý. My jsme však měli možnost se ohřát a hlavně si opéct, co jsme si sice neulovili, ale přinesli z jednadvacátého století. K přípravě opékacích prutů jsme konečně mohli použít své nože, to byla úleva, že už jsme v době železné :-). A tak se nad ohněm objevily buřtíky, maršmelouny, sýr, jablko, rohlík, chleba.
Posilněni a trochu zahřáti jsme se po uhašení ohně vypravili na poslední část cesty. Při ní jsme hráli druhou polovinu hry na lov mamutů, ale protože ti už vymřeli, vyměnili jsme je za Římany. Navíc nás čekalo ještě noční plížení k římské stráži, kterou představovala paní učitelka. Abychom simulovali noc, nemohla se dívat a my se k ní museli připlížit tak potichu, aby nás nezaslechla. Ačkoliv jsme měli každý tři "životy", dokázalo nás to jen devět. Mokří a zabahnění jsme dorazili k Arcibiskupskému altánu, kde jsme udělali závěrečnou fotku s výhledem na Zbraslav a zahájili závěrečný sestup. Na nádraží jsme se rozloučili s Markem, který pokračoval do divadla, svlékli zabahněné svršky (ještě, že jsme pod nimi měli různé druhy spodků) a hlavně vyhlásili úspěchy pravěkých tlup. A jak to dopadlo. Obě tlupy měly shodný počet vítězství, takže nerozhodně. Prostě jsme všichni dobří!
Ve vlaku bylo příjemné teploučko, vypadalo to, že možná některé ukolíbá ke spánku, ale protože jsme průběžně vystupovali (Kačka s Matoušem ve Vraném, Šárka v Lukách), neusnuli jsme nakonec nikdo. Čilí jako rybičky, mokří jako myši a špinaví jako čuníci jsme se tak mohli o půl šesté přivítat s rodiči v Jílovém.
Děkuji všem rodičům, že dětem výpravu i v nejistém počasí umožnili a že mě snad moc neproklínali, když děti doma odstrojovali a nakládali do teplých van. Věřím, že to nikdo neodstonáme a v pondělí se sejdeme ve škole. Málem bych zapomněla odpovědět na důležitou otázku - při našem pravěkém putování jsme našlapali celých 5 km :-).
A v dubnu na další výpravě na viděnou.